A ještě a ještě a ještě.. jenže pořád to není dost

Znáte ten pocit, když někoho pozorujete při práci a on je v tom „opravdu dobrej“? Já ten pocit mám ráda, a čím jsem starší, tím větší radost mi působí.

Těší mě pozorování šikovných odborníků jakéhokoli druhu, umělců na koncertech, na výstavách, obyčejných lidí, kteří něco krásného umí… A nejraději se dívám na mladé lidi.

Někdy člověka až mrazí. Hlavně když vidím lehkost a ladnost, s jakou svoji činnost dělají.  Když to není upachtěné. Dnešní mladé generaci to jde jinak než nám, když jsme byli mladší :-). Nebo si to jenom myslím?

Když se potká člověk s nějakou dovedností a zapadne to, je to prostě nádhera. Když ucítí volání toho, co je to JEHO. Pak je ve flow a je to.

A teď přijde to ALE, proč to celé píši. Vidím, že ti samí lidé, co jsou v něčem z mého pohledu skvělí, často trpí stresem z toho, že nejsou dost dobří. A také strachem ze selhání.  Dost takových jsem v poslední době potkala a někteří jsou mými klienty na koučování. A týká se to hlavně lidí mého věku nebo starších. 

Je to takové kolečko: „Nejsem dost dobrý a tak se musím víc snažit, abych dobrý byl.“ A to vede k vyčerpání sil, které se následně projeví tím, že ta „dobrost“ zmizí. A je fuč. Přitom tam hned na začátku byla. Je to taková zvrácená touha po perfektním všem, co naši společnost ovládla.

Vnímáte to taky? Jaké je to u vás v práci? Máte lidi, co jsou dobří, ale nemyslí si to o sobě? A chtějí být stále lepší a lepší? Nocují v práci, aby věci dotáhli k perfektnímu výsledku? 

Znáte podnikatele, kteří se kvůli svým klientům mohou rozkrájet a mají pocit, že všechno musí být hned a dokonalé. To by byl vlastně hezký stav. Problém je únava lidí, která narůstá a může vést k vyhoření.

PS: Pro své lidi z okolí, kteří ztratili smysl pro rovnováhu a chytili se do smyčky „budulepšísmu“, začínám pracovat na „První pomoci pro perfekcionisty“. Dovolím si pro tentokrát, že to nemusí být perfektní a vlastně ani nevím, kdy to bude. Asi až to bude :-).