Dotknutí se něčeho, dotknutí se koho 

Mám vždycky moře vysvětlení, proč zrovna dnes nemůžu napsat článek na blog. A ta vysvětlení mojí mysli jsou dost dokonalá. „Jsem unavená.“ „Nemám na to tu nejvhodnější  náladu.“ „Dnes byl vlastně takový divný den.“ Ale vrcholné a naprosto dominantní místo v žebříčku má to, že: „NEUMÍM PSÁT.“

Vždy mě to vrátí do dětství k paní učitelce Tvrdíkové. Vyjeví se mi moje slohová práce ve 3. třídě. Jedna z prvních. Něco, na čem se člověk má začít učit, jak psát.

Ta moje práce mi z nějakého důvodu přišla skvělá a taková „velká“. A pokud se dobře pamatuju, tak i vtipná. Zpětně viděno, bylo to nejspíš tím, že mě to psaní tenkrát hodně bavilo. A tak i já se u toho bavila a vtip se tam pak samovolně přidal. Moc jsem se těšila na výsledek.

Čekala jsem tenkrát nějakou pochvalu a třeba i sdělení, že i paní učitelku to bavilo. Ale celé se mi to vrátilo s tím, že mám 2-. A nic k tomu víc. Pravopisné chyby jsem tam neměla žádné. A měla jsem 2-. Takže to muselo být za ten styl. Za tu kůži, se kterou jsem šla na trh. Nedopadlo to. Jinak dvojka tenkrát – to byla známka, kterou jsem do té doby snad ani nedostala. Byl to prostě šok a ono to navíc bylo 2-. Ten mínus, ten vedl až na Měsíc. Fakt to se mnou zatřáslo. 

A proč dva mínus? Nikdy jsem se to nedozvěděla. Ani jsem se nezeptala. A to ani paní učitelky ani rodičů ani nikoho. Jen teda jsem od té doby byla hluboce přesvědčená o tom, že psát neumím a utíkala před tím. Ano, dnes je to úsměvné, že stačilo jednou a udělala jsem z toho takové závěry… ale stalo se.

Když jsem si asi před 12 lety nechala vytvořit první webové stránky a ten pán, co to dělal, mi tam automaticky přidal blog, zatmělo se mi. Pořád v sobě mám tu slohovou práci ze základky. A to přesvědčení, že já na to nejsem.

Pamatuju si, že tenkrát v té 3. třídě mě to psaní bavilo a moc. A pak už to byl vlastně vždycky stres a velké bání se toho, že to zase bude propadák.

A s tímhle nastavením psát blog, to teda bylo peklo. Tak jsem to ani moc nepsala.

Jak si to ale znovu nechávám projet systémem, tak dozrávám do stavu vyrovnanosti. Prostě už na tom nelpím, jestli to někoho zaujme. Je to vlastně jedno.

Přemýšlím na jednou klientkou – Martinou. Ta dostala na jednom setkání v koučovacím výcviku od lektora zpětnou vazbu na svoji práci. Prý při tom koučování dělá něco špatně a musí to změnit. Bylo jí to líto. A připadala si tam v tu chvíli nepatřičně. Ten její pocit vedl nakonec k tomu, že ten výcvik nedodělala. Tak velký stres s touhle událostí měla spojený.

Kdyby tuhle zpětnou vazbu dostal někdo jiný, tak to může být třeba zrovna první krok ke změně k lepšímu Někdo, komu to nenasedá na předchozí zranění nebo kdo má míru citlivosti o kus dál, to prostě zvládne. Bere to například jenom jako informaci. 

A pak tu jsou i lidé, kteří zpětnou vazbu ani neslyší. Jedou si stále to samé. To, že to není úplně ok, vůbec neřeší.

Lidé jako Martina to mají těžší. A já s nimi soucítím. A je mi líto, když jejich rozhodnutí jsou učiněna z mého pohledu trochu unáhleně. Změní to jejich život a někdy k velké škodě nejen jich, ale i celého okolí. Osobně si myslím, že Martina by byla fakt výborný kouč.

Takže nebrat si věci osobně je to, k čemu to celé moje psaní vede.

Vždycky najdeme nějakou věc, která nás zraňuje. Záleží ale, jak jí využijeme. Nenechme naši identitu tvořit tím, co o nás říkají lidé.

A  jak bych já mohla využít tu svoji prastarou školní zkušenost?

Nenechat si vzít radost z nějaké činnosti, i kdyby mi bambilion lidí říkal, že mi to nejde. Věřím, že když je u nějaké činnosti radost, výsledky a ti správní lidé na sebe časem nenechají dlouho čekat. A i kdyby jo, tak je to jedno. Jsme tu na tom světě na chvíli, tak vlastně o co jde.

Mějte se krásně a tvořte v radosti.