Mám problém, co s tím

Tuhle jsem slyšela rozhovor dvou žen. Jedna měla nějaké složité časy, popisovala to docela barvitě. A druhá na to:  „A už ses byla někde poradit?“ „Jako že by Ti někdo řekl, co máš dělat?“

Každý má občas složité časy. Vlastně je život jedna velká výzva. Úkoly k řešení se objevují, řešíme je. Pokud se to povede, úkoly mizí, poučení se střádají a my jdeme životem dál a dál. Poučení, zkušenější, plnější, většinou radostnější.

Někdy je toho ale na nás moc a pak hledáme pomoc. 

Pomoc může mít různé podoby – někdy přijde tak nějak zničehonic, takový dárek z Vesmíru. Může nám svým vstupem pomoci někdo z rodiny, někdo z širšího okolí přátel a známých. Nebo se může objevit kniha, kde se „náhodou“ píše o tom, co řeším, a informace do mozaiky zapadne.  

Někdy pomůže i přestat „tlačit na pilu“.  Zmírněním tlaku na řešení a odpoutáním s od problému se milé řešení najde „samo“.

Těch způsobů je opravdu mnoho a často jsou opravdu kouzelné. Někdy se tak pobavím, když poslouchám lidské příběhy. To si pak říkám: „Ten Vesmír má ale smysl pro humor.“  

A co ta odborná pomoc?  Nejčastěji psychologové, terapeuti, mentoři, koučové, poradci. 

A ano, může to být někdo, kdo mi dá mi radu.  Charakteristické pro tuto pomoc je to, že rady dává někdo, kdo podobných příběhů slyšel už dost a ty příběhy se mu zdají podobné. Na podobný příběh podobná rada.

A my se radou řídíme, je to jednouché. Poradili mi to, tak to dělám. Je to vlastně stejné jako u klasického lékaře. Něco mi je, lékař předepíše prášky, já je beru. Když to nezabere, stěžuji si lékaři a dožaduji se dalších prášků- spásy, záchrany.  A taky si stěžuji na lékaře, ale nějak se z toho všeho můžu vytratit já.

A to je asi to nejpodstatnější. „Já“ musí zůstat, moje napojení na sebe nesmí zmizet. 

I když dojde na radu, třeba i žádanou, vždycky se jde zeptat svého těla  i svého „já“, jak se jim to líbí. Nepraktikovat rady slepě.

Rozdíl mezi přijímáním rad a hledáním vlastní cesty je v tom, kde je odpovědnost za řešení problému. Jde o to, kdo vymyslí to řešení.

Pokud řešení vymyslí psycholog a já to jenom následuji, nenesu totiž patřičnou odpovědnost za řešení. V tomto případě je odpovědnost v celé té věci mimo mě.

Samozřejmě v určitých případech rady opodstatnění mají, to nezpochybňuji (odborná témata, předání informací, které klient do té doby nevěděl atd..). Jen by to celé radění nepřeceňovala.

Věřím a život mi ukazuje, že člověk opravdu často zvládne najít svoje řešení sám.  

Člověk totiž někde v sobě VÍ – VÍ, JAK JE TO SPRÁVNĚ. Jeho duše ví. Jen si k ní proklestit cestu.

A tohle řešení pak může člověk naplnit. Tímhle také za všechno převezme odpovědnost a všechno lépe funguje. Je to on, kdo to má v rukou.  A jeho řešení může nejlépe fungovat právě proto, že je jím vymyšlené.

Toto hledání si vlastního řešení je podstatou koučování. Koučování je cesta k nějakému opravdu dobrému cíli, k něčemu co nám bude dělat radost, co nám bude chutnat (obrazně, samozřejmě :-).

Kouč je v tomto případě průvodcem a podporou. Je to osoba, která mě navede k tomu, abych si řešení našla sama. A věřte mi, že i když si někdo myslí, že sám na to nepřijde, tak přijde.

Kouč provede člověka celým procesem. Je mu velkou podporou. Je s ním, naslouchá. Když je potřeba, shrne celou situaci, tedy zrekapituluje, co bylo řečeno.  Klient najednou slyší, o co jde a v tom, v  čem se topil, najednou umí docela dobře plavat.

Kouč klientovi také pomůže dostat se do pozice nadhledu. A z nadhledu je rozhled vždycky lepší.

Kouč zvědomuje skryté věci a  že jich je.

Také umí zrcadlit emoce. Když klient mluví, kouč může sdílet to, co sám v přítomnosti klienta prožívá. Poukáže tak například na klientův smutek, který cítí.

Občas cítím od prvního setkání s klientem nějakou významnou emoci, která tam před jeho příchodem nebyla.  Řekněme, že je to právě třeba smutek.  A je to hrozně zvláštní, protože klient se třeba i usmívá, zdá se být pozitivní. Jeho skrytý smutek je ale v poli, které spolu s ostatními vytváří. Proto ho cítím potom i já, já jako jeho kouč a můžu mu ho následně pomoci zvědomit.

Zajímavé je, že klient o něm do té doby opravdu vůbec nevěděl. Najednou ale ví, o co jde, zarezonuje to okamžitě. „Ano, je to smutek.“ Jen ho dlouho úspěšně vytěsňoval.  Vždyť on potřebuje být veselý a šťastný, aby dobře působil na lidi a zvládl svoji životní roli.  

Kouč si také všímá, co se děje s tělem klienta, když mluví. Existuje tolik drobných signálů, které se mohou objevit.

Jinak kouč využívá ještě spoustu dalších technik a postupů a to vždy v závislosti na stylu koučování, kterému se učil. Můj přístup (Gestalt koučink) například pracuje i s různými experimenty (o tom ale zase příště :-)), imaginacemi a dalšími zajímavými prvky. Shrnuto – může to být i pestré, hravé i zábavné.

A přitom všem skok, který klient při koučování zažije, není malý. A může být i kvantový. 

Potvrzuji z vlastní zkušenosti.

Vždyť velké věci většinou začínají malými krůčky.