Po mateřské do práce, ale jak proboha?

Cítíte se úplně v čudu. Mateřská se blíží svému konci a vy pomýšlíte na to vrátit se do práce a zároveň nevíte vlastně kam.  Tam co jste byla, už nechcete a co dál vlastně nevíte. Třeba jste i věděla, ale čím víc se to blíží, tím víc vlastně nevíte, jak to všechno udělat. Před dětmi byla možná vaše práce ok, ale s dětmi se to nedá dělat, nebo už taky někdy nejste ochotná svůj drahocenný čas vyměňovat za tuhle práci.

Tváří v tvář tomu, že je potřeba udělat konkrétní kroky, vlastně čím dál víc nevíte.

Do toho máte doma děti a ty vám to fakt neusnadňují, řádí víc a víc, asi se úplně všechno zbláznilo. Jako by tušily, že se jim vzdalujete a snaží se svojí pozornost na slunci vydobýt za každou cenu.

Všeho je nějak moc a někdy máte dojem, že už i trochu šílíte.

Mně se tedy něco podobného stalo.  Během mateřské jsem byla dost v klidu, tolik toho přece umím, tolik jsem se toho naučila. Byla jsem už postarší matka a před dětmi jsem tedy měla možnost získat dost pracovních zkušeností ve firemním prostředí.

Potom jsem i rozjela práci na volné noze a fungovalo to. Nabízela jsem koučování, pomoc firmám s náborem zaměstnanců, organizovala jsem klasická výběrová řízení i výběry lidí formou  assessment centra. Také jsem pro stávající zaměstnance organizovala development centra, díky kterým firmy vědí jak dál pracovat se zaměstnanci. Moc mě to všechno bavilo. Hlavně koučování, to je moje opravdová vášeň. 

Pak přišly děti. Ano, jasně, budu pracovat i s dětmi, jsem všem říkala. Tak ano, chvíli to šlo, s počtem dětí jedna a dva. S počtem dětí tři se to už nedalo, to už se tak nějak nedalo nic moc. Teda ve spojení s tím, že jsme neměli žádné babičky na hlídání. Navíc jsme stavěli dům a navíc jsme ještě stihli žít půl roku v tropech v Surinamu, v zemi, kde to není úplně child friendly.

Tak nějak ve stále se zrychlujícím tempu jsem doběhla na tu pomyslnou startovní čáru – nejmladší dítě ve školce na tři dopoledne v týdnu. Tak a teď se ukaž, matko, co se tak těšíš na to, jak začneš pracovat a říkáš všem, jak to půjde, mi říkal můj vnitřní hlas.

 Začalo to tím, že ve školce šla prostřední dcera z karantény do karantény, nějaké to covid pozitivní dítě ve třídě a už to jede – jednou, podruhé, potřetí. Opět trávíme hodně času spolu. Moje plány na cca 8 volných dopoledních hodin na práci v týdnu, kdy jsem měla v plánu si udělat aspoň webovky, jsou v háji.

Ty stránky přece potřebuji a rychle, vždyť ty staré jsem se nenaučila za celou dobu ani ovládat a ta holka, co na nich je, to už přece nejsem já.

A jede to dále, syn strašná rýma, nemůže do školky, dcera opět karanténa, pak nějaké prázdniny. Někdo z dětí skoro stále doma a já malomyslná. Čím víc na sebe tlačím, abych už měla nějaký výsledek, tím víc se nic nekoná.

No nejde nejde, už vím, že v těchto chvílích, je potřeba být na sebe spíš hodná. Podpořit se, pochlácholit, dovolit si výpadek.

Dříve jsem v těchto chvílích dělala pravý opak. Byla jsem na sebe protivná, nadávala jsem si, chtěla jsem být prostě taková ta superžena, co dokáže nemožné. Ta, které lidé z okolí řeknou: “Jak Ty to prosím tě děláš?“ 🙂  Dokonalejší než dokonalá.

Nicméně pravdou je, že i když jsem na sebe hodná, tak na to, být trochu frustrovaná, nárok mám. I to je totiž součástí té sebepodpory a lásky k sobě -dovolit si i nedokonalost. Nicméně podporu potřebuji.

Volám kamarádce. Je to milé, pokud je kamarádka, zároveň psychoterapeutka. Ta podpora, to je taková krása. Když Vás někdo vyslechne, pochopí.  Je to moc příjemné, že tu je někdo je pro mě a že je připraven pomoci. Pocit tepla v zádech.

Velmi dobře znám pocit, že člověk všechno zvládne a že to zvládne sám. Ta důvěra v sebe je dobrá věc a velmi praktická. Pocit obrovské neohroženosti s tím, že si myslíme, že to je tak v pořádku.

Ale není. Dlouhodobě není. Stejně jako všechno, co v životě není v rovnováze, to prostě časem někde vybublá. Přetížení, přetlak, vyčerpání… znáte to?

A přitom stačí uvolnit prostor pro pomoc ve své mysli. Stačí si tam vtlačit myšlenku, mantru jakkoli tomu lze říkat typu

• Přijímám s radostí pomoc od ostatních
• Zasloužím si pomoc ostatních
• Je v pořádku využít pomoc

Cokoli na ten způsob.

Mně pomáhá si to napsat. Pravidelně rozmnožuji podobnými mantrami prostor svých poznámek v mobilu. Časem si pak mažu, co už se stalo v mém životě takovou samozřejmostí, že už to tam ani nemusí být. VYŘEŠENO.  

Cokoli, co v životě chceme změnit, začíná stejně jen a jen uvnitř nás.

No a samozřejmě mi to nedá a zmíním, že za nejlepší podporu a vítr do zad povařuji pro zdravé lidi koučování. Teď myslím profesionální pomoc kouče, který absolvoval kvalitní koučovací výcvik.

PS – a byť mám děti doma, tak jsem se nakonec rozjela i tak. A to do toho všeho ještě přišel totální lockdown.